Domácí (individuální) vzdělávání

Vznik:
Vzdělávání dětí doma má počátky v 60. letech v USA a je legální ve všech zemích Evropské unie (kromě Německa). V ČR bylo experimentálně povoleno 1.9.1998. Od roku 2005 je pod novým názvem individuální vzdělávání rovnocennou formou plnění povinné školní docházky na 1. stupni ZŠ a mělo by být umožněno na všech školách (celkem jde ročně téměř o 500 žáků). Protože ale úroveň spolupráce s rodiči je na různých školách velmi rozdílná, vyplatí se vybírat. Od 1. 9. 2007 probíhá na pěti školách experimentální ověřování individuálního vzdělávání na 2. stupni.

Některé z podmínek domácího (individuálního) vzdělávání:
– žáci jsou vzděláváni v souladu s platným standardem základního vzdělávání (tj. v souladu s Rámcovým vzdělávacím programem, potažmo se Školním vzdělávacím programem školy, na které je dítě zapsáno)
– nejméně dvakrát za školní rok jsou výsledky vzdělávání hodnoceny, tj. žáci jsou ve škole „přezkoušeni“ (někde se jedná spíš o rozhovor nad portfoliem), výsledek hodnocení bývá žákům vydáván obvykle ve formě slovního hodnocení (podobu mohou navrhnout rodiče)
– doma vzdělávající rodič musí mít minimálně středoškolské vzdělání s maturitou (ale může být udělena i výjimka) nebo v případě 2. stupně ZŠ vzdělání vysokoškolské, a musí prostřednictvím zprávy z poradenského zařízení (PPP nebo SPC) doložit „specifické vzdělávací potřeby“ dítěte – např. výjimečné nadání, poruchy učení, problémy v sociální oblasti (což je podmínka ze strany MŠMT, proti které zúčastnění rodiče protestují a řada ředitelů ji nebere až tak doslova)
– škola může vypovědět dohodu o zařazení dítěte do domácího vzdělávání, neplní-li rodiče podmínky dohody.

Školy obvykle rodičům pomáhají s vypracováním plánů učiva a s výběrem vhodných učebnic. Žáci se mohou účastnit akcí školy (kroužky, výlety…)

Další aspekty domácího vzdělávání:
* Rodič své dítě zná, ví tedy jak ho motivovat. Nemusí dítě testovat ani známkovat, protože při každodenní práci s ním ví, co mu jde a co ne – díky tomu navazuje na učivo, které už dítě zvládlo a učení tudíž zabere mnohem méně času, než ve škole. Rodič také má velký zájem na dobru svého dítěte. Liší se míra formálnosti výuky v různých rodinách
* Rodič by se měl postarat, aby dítě, které nenavštěvuje školu mělo dostatek jiných sociálních kontaktů. (Nikoli ze zákona, ovšem v zájmu dítěte.)
* Rodičům někdy chybí srovnání znalostí dítěte s jeho vrstevníky, nebo zpětná vazba, zda učí dobře. Až v průběhu domácího vzdělávání zjišťují, jak je práce náročná a zda ji zvládnou. Proto vznikají různé kluby doma vzdělávajících rodičů a internetová fóra pro výměnu zkušeností.

Co říkají o domácím vzdělávání rodiče? Klikněte zde.

Mapa rodin, které vzdělávají své děti doma (není kompletní).

Internetové stránky:
Asociace pro domácí vzdělávání (včetně odkazů na odborné studie a články v tisku)
Dítě českým školám nesvěřím (rozhovor o tom, proč domácí vzdělávání pro své děti volí někdo, kdo je sám učitel)
Stránky ZŠ Letohradská v Praze – přehled podmínek domácího vzdělávání i přihláška ke stažení
Články o domácím vzdělávání od rodičů i odborníků na serveru Rodina.cz
Domácí škola neškodí! – sloupek T. Feřteka v Reflexu
Diskuse rodičů, kteří své děti vzdělávají doma na serveru Rodina.cz

Literatura:
Holt, J.: Jak se děti učí. Agentura Strom, Praha 1995*
Holt, J.: Proč děti neprospívají. Agentura Strom, Praha 1994*
*Holt v knihách rozebírá konkrétních situace ze své učitelské praxe, ve kterých se děti jeví jako neúspěšné, ale skutečné přičiny neúspěchu objevuje spíše v organizaci výuky